jenž v tváři líče srdce čistotu,
v duši přec hříchů černých původcem?
Ty váháš zlé se o mně domnívat.
Vím, že mne svět za pobožného má,
však nemůž’ svět též klamně soudit snad?
(K Ludvíkovi.) Jen směle mluv, mé dítě; řekni
jen,
že zlosyn jsem a zlou že vůli mám
já pomlčím, ba věru samoten
na sebe žaluji, se proklínám.
Orgon. Ustaň, ty šlechetný! prosím tě již!
(K Ludvíkovi.) Ukrutníče, což pak ho neslyšíš?
Lud. A vy, můj otče, chcete nechati
se od něho tak za nos tahati?
Orgon. Mlč, kluku!
Lud. Ne! toť věru šílenost!
Orgon (rozkacen, vezme hůl se stolu).
Bídníče, ještě slovo, a má zlost
ti z hnátů samých tříštěk nadělá !
Tar. (odejme mu hůl).
Ó nedávej se hněvem zaslepit!
ne, milý můj! raději docela
chci všecko já na svoje bedra vzít,
než bych mu vlas na hlavě zkřivit dal.
Orgon (prudce). Viz, nevděčníku, jak jsi v hrdlo lhal! (Chce na něho.)
Tar. Již prosím zaň tu na svých kolenou,
ó dej se obměkčit! (Chce kleknout.)
Orgon. Pro Bůh! ty snad
bys prosit chtěl za zradu strojenou?
Ne, ne, to nesmí se, nemůže stát!
(Pozdvihne jej napolo, čímž oba přijdou do postavení poloklečícího.)
(K Ludv.) Viz, netvore, k čemu ty otce máš,
jejž nevděkem svým ještě pochováš.
