Val. (jde). Dobře, dobře — jen vizte, že již jdu —
(Obrátí se.) Však ještě jedinou tu otázku:
nebylo to pouhé přenáhlení?
Marie (až k pláči pohnuta).
Já chladna jsem při vašem loučení.
Val. Vy chcete?
Marie. Mám to desetkráte říc’?
Val. Pomněte jen, že nevrátím se víc!
Marie. Já vím!
Val. Nikdy — ba ani za měsíc —
Marie. Nikdy?
Val. Hm!
Marie. Jak?
Val. Voláte mne?
Marie. Já vás?
Jáť myslila, že jste již pryč. Již čas!
Val. (vzdorně). Nuže s Bohem!
Marie. S Bohem!
Dor. (pro sebe). Pakli to já
s nimi na jiné cestě nezkusím,
na věky rozkmotří se obadva, —
Hej! vy! pane Valère!
Val. Nech mne!
Dor. Musím
vás k štěstí nutit vašemu?
Val. Což pak
nevidíš, jak mne urazila tak
ta falešná —
Dor. St! Já vám povídám,
že víc než kdy je nakloněna vám.
Val. To nemůž’ být!
Dor. (táhne jej v popředí). To jest!
Val. Ty neznáš ji!
Marie (pro sebe). Ó strašně se tu se mnou kramaří! (Chce odejít.)
