V několika směrech byl Challoner zvláštní, neobyčejný typ na severu. Věřil na příklad v jistou zvláštní psychologii zvířecí duše a učinil zkušenost k své vlastní spokojenosti, že zvířata, s nimiž se jedná a rozmlouvá skutečným lidským způsobem, vyvíjejí často porozumění, jež on svým nevědeckým způsobem nazýval rozumem.
»Řekl jsem ti, že je mně líto,« opakoval, dřepě na patách na loket od kořene, zpod něhož naň plály Neewovy oči, »a to také jest. Je mně líto, že jsem zabil tvou matku. Ale potřebovali jsme nutně masa a tuku. Kromě toho Miki a já hodláme ti to vynahradit. Hodláme tě vzít spolu s sebou dolů k Děvčeti, a jestliže si jí nezamiluješ, jsi nejšpatnější, nejničemnější darebáček v celém stvoření a nezasluhuješ matky. Ty a Miki budete bratři. Jeho matka je mrtva též — zhynula přímo hladem, což je horší než zemříti s kulkou v plicích. A nalezl jsem Mikiho zrovna tak, jako jsem nalezl tebe, těsně lnoucího k ní a naříkajícího, jako by pro něho už nebylo světa. Nuže, vzmuž se a podej mi svou tlapku! Potřesme si pravicí!«
Challoner vztáhl ruku. Neewa byl tak nehybný jako kámen. Před několika málo chvilkami byl by zavrčel a vycenil zuby. Ale nyní byl docela potichu. Toto bylo podle všeho nejdivnější zvíře, jaké kdy viděl. Včera mu neublížilo, ledaže ho strčilo do pytle. A nyní se nenabízelo, aby mu ublížilo. A ještě více, jeho hovor nebyl nemilý nebo hrozivý. Jeho oči změřily Mikiho. Štěně se úplně protlačilo mezi kolena Challonerova a hledělo na Neewu zaraženým, tázavým způsobem.
