čily se hbitě, jak pozdravil svého pána s neomezenou dobromyslností nepotlačitelného kamarádství. Challonerova tvář, mokrá prškou šedých nebes a bronzová účinem větrů a bouří čtrnácti měsíců ztrávených na severu, rozzářila se v odpověď úsměvem a Miki vrtěl dále ohonem, zkrucuje a stáčeje své tělo groteskním způsobem, vyjadřujícím štěstí, že jeho pán se na něj tak přímo usmál.
Maje celý prostor pod kořenem sobě ponechán, Neewa se zatáhl zpět, až bylo viděti pouze jeho kulatou hlavu a z této tvrze dočasné bezpečnosti plála jeho jasná očka na vraha jeho matky.
Živě byla zase před ním včerejší truchlohra — teplé, sluncem prozářené dno potoka, v němž on a Noozak, jeho matka, honili raky na snídaní, když přišel člověk-zvíře; praskot podivného hromu, jejich útěk do lesa a konec toho všeho, když jeho matka se obrátila, aby se utkala s nepřítelem. A přece nebyla to smrt jeho matky, jež mu nejvíce tanula na mysli tohoto rána. Byla to vzpomínka na jeho vlastní hrozný zápas s bílým mužem a na jeho potomní boj v tmavém a dusivém nitru pytle, v němž jej Challoner donesl do tábora. I teď pohlížel Challoner na své poškrábané ruce. Popošel několik málo kroků a usmál se na Neewu, právě tak jako se dobromyslně usmál na Mikiho, hranaté štěně.
Neewova očka plála.
»Řekl jsem ti včera večer, že je mně líto.« pravil Challoner, hovoře k němu jako k někomu sobě rovnému.
