malé čelisti nad prstem, jenž patřil Makoosovi, a jeho zuby se zaryly do masa jako dvě malé řady jehel ze slonoviny. Makoos sebou trhl, ale Neewa neustal a kousl hlouběji. Tu vztáhl Makoos svou nohu a vymrštil ji jako metací stroj a přes své odhodlání, držeti se jí dále, Neewa shledal, že divoce letí vzduchem. Narazil na skálu ve vzdálenosti dvacíti stop od zápasníků silou, jež z něho vyrazila dech, a po osm či deset vteřin potom se zmítal omámen, pokoušeje se vstáti. Pak se mu vrátil zrak a smysly a on pohlížel na výjev, jenž způsobil, že opět mu proudila krev do těla.
Makoos nezápasil déle, nýbrž utíkal a na jeho chůzi bylo rozhodně znáti, že kulhá.
Ubohá stará Noozak stála na svých nohou, hledíc za ustupujícím nepřítelem. Lapala po dechu jako uhnané tele. Její čelisti byly rozevřeny. Jazyk měla vyplazen a krev crčela v malých potůčcích z jejího těla k zemi. Byla dokonale a vydatně porvána. Byla nade vši pochybnost zpráskaný medvěd. Ale v onom slavném útěku nepřítelově Neewa neviděl ničeho z porážky Noozačiny. Jejich nepřítel utíkal! On byl tudíž bit. A se vzrušeným kvikotem radosti běžel Neewa ke své matce.
