uplynula, kdy se kafe oželelo, i nebylo známé, ani ve zvyku; proč by se tedy nemohlo pro zdraví docela i jeho kroupové přísady prý oželeti?
Další přísada, mrkev a „cvikla“ (vodnice, bílá řípa) se oškrábe, umyje, osuší, na malé kostky pokrájí; nechá se usušiti nejprve na čerstvém povětří, pak na teplých kamnech. Potom se upraží do hněda jako kafe, umele neb utluče a jako přísada do kafe se připojí.
Také brambory „zemčátka“, doporučovali. Slupka se oškrábe, umyjí se, pokrájejí na malé kostky, nechají usušiti, pak se jako mrkev upraží, na prášek umelou neb utlukou a jako přísada do kafe se dávají.
Hrách a žaludy podle Magdaleny Rettigové (viz její spisek Kafíčko a vše co sladkého) byla přísada nejnepříjemnější. Obojí, posypané trochou cukru sypaného, praží se do hnědá, umele, utluče se na prášek a připojí do kafe. Žaludy snad jsou zdravé, ale kafe žaludové jest nepříjemně trpké, taktéž pražený hrách není chutný. Zkušená zakladatelka českého kuchařství novodobého, Rettigová, namítá: „Já myslím, sklenice čistého, studeného mléka, že jest mnohem příjemnější, než kafe s všelikerými těmito přísadami; nebo když kafe nemá býti dobré a ne příliš slabé, raději žádné!" —
Pražívali rozřezané kousky svatojanského chleba, rozemleli s několika zrnky pravé kávy a vařili kávu oblíbenou pod jménem „kafíčko svatojanské", jemuž záhy říkali žertem „nápoj mlčelivosti".
Jaké záliby nabyl nápoj ze „zemských mandlí“ (viz str. 18), doporučovaný místo kávy od kanovníka Fuky, neumím pověděti . . . Pražívali také čočku, černou i bílou.
Hlasatelem a obhájcem názoru, že odhozené a vyvařené kosti, které prý již nemají látek výživných, poskytují ještě další výživu lidskému tělu, byl Pražan J. Andrä. Vydal roku 1806 a v jiné úpravě roku 1817 spisek, kde podrobně vyšetřuje a zjišťuje chemicky, že obsahují kosti (vyčítá obšírně jednotlivé druhy podle
