po turecku (viz vyobrazení v Českém Lidu XVII. 49), že tu prodává cizokrajný nápoj zbožný řešitel otázek o poměru židovství, křesťanství a víry turecké. Netušil Diodat sám, že právě tato horlivost náboženská, s jakou poskytl pomoc svému krajanovi arabskému Toffovi, připraví ho o blahobyt, jehož nabyl v Praze jako první prodavač kávy, že ztratí peníze, dům, kde kávu prodával, že bude vypuzen z tepla krbu rodinného od milované ženy Češky i od dětí, dvou dcer a syna, jak uvádím všecko podrobně podle původních listin a záznamů Diodatových, chovaných v bibliothece Musea království Českého.
Z měst jen zvolna šířila se záliba modní, piti kávu, do vesnic. Na začátku jen jako lék. Zaznamenává v pamětech rychtář v Milčicích Vavák, že r. 1811 prodávala se libra kávy za 24 zl., za cenu na tehdejší poměry a počty z míry vysokou. „Který kupec v Praze chtěl kafe dostati, musil míti od doktora nebo felčara vyznamenání (soupis) těch lidí, kteří ve městě pro zkrácení svého zdraví bez kafe býti nemohou, a tak teprve je dostal na prodej."
Vypravuje prof. Hruška, jak světový dnes nápoj vkrádal se jako všude jinde také mezi lid chodský „tak za lík,“ jaký z počátku byl proti němu odpor a to zároveň praktický i morální. Konec konců káva i na venkově zvítězila. Zahrčel-li kde na Chodsku mezi dnem mlýnek (nebo řinčí-li hmoždíř, kde zrnka kávová tlukou jako jiné koření), bývalo to jisté znamení, že se někdo rozstonal („Kdo pak u nich stůně?"), nebo že se chystá někomu trochu kávy na chvatky, na rychlo, místo jiného jídla.
V jedné vsi ponocný nějak zkomíral, chuť k jídlu žádná. Vzpomněl si také na kávu, že ji slyšel chváliti jako lík. Ponocná rozběhla se do města. Dali jí tam kávu zelenou. Hned se toho nevšimnula. Když ji doma rozbalila, divila se. Jednou už viděla kávu a ta byla černá. Že už to měla doma, postavila to a vařila, vařila a ono pořád tvrdé. Uvařila, omastila a nebylo předce k jídlu. Zavolali psa, ani pes to nechtěl. Milá ponocná chtěla churavému muži posloužiti, vzala to vařené i ne-
