ani se pohybovati; tudíž nebe bude nepohyblivé.
Koprník tu oplácí Aristotelovi jeho vlastní mincí; ale pak zůstavuje hádkám metafysikův otázku světa konečného neb nekonečného. „Co jest nesporného, jest kulovitost země; nuž pohyb hodí se tomuto tvaru, proč bychom se rozpakovali připustiti jej nestarajíce se o to, čeho nemůžeme věděti? Připusťme tedy denní obrat země.“
Na oporu svého tvrzení cituje verš „Provehimur portu? terraeque urbesque recedunt.“ Ti kdo jsou na lodi, přičítají svůj pohyb předmětům vnějším; to se nám rovněž přihází: když se točí země, zdá se nám, že celá obloha se točí. Mraky a vše, co se nese vzduchem, účastní se pohybu země; tento pohyb jest společný celému ovzduší aneb aspoň, dodával Koprník, části nejbližší, která, účinkem dotyku, musí býti unášena, aniž se tomu co vzpírá. Co se týče svrchní části, mohla by býti zbavena pohybu. Koprník mohl dodati, že celé ovzduší účastní se pohybů země. Vypočítal jsem nedávno, že teprve ve výši 10.000 mil síla odstředívá vyvinutá otáčením koule zemské rovnala by se tíží a nenechala by již přilnulými k oběžnici částečky vzduchu, které by tam snad byly. Ale atmosféra i v hořejších nejlehčích svých pásech prostírá se jen do výše několika set mil; a ta, jež nám dává dýchati, neprostírá se na více než 50 kilometrů.
