232
tytéž; jaké podal Ptolemaios. Předmět viditelný zdaleka, postavený na vrcholku velkého stožáru lodi a viděný se břehu zdá se sestupovati tou měrou, jak loď se vzdaluje; zmizí poslední po všech ostatních částech korábu. Vody tíhnou k místům nejnižším. — Kulovitost země jest ještě dokazována zatměním měsíce, na němž jest viděti stín země kulatý.
Kapitola III. staví na jisto, že země a vody tvoří jedinou a touž kouli zemskou. Moře tíží svou váhou na dno svých lůžek a vstupují do kulovitosti oběžnice. Tak, praví spisovatel, „Země není plochá, jak myslili Empedokles a Anaximenes, ani tvaru bubnu, jak za to měl Leukippos, ani podoby loďky, jak říkal Herakleitos, ani dutá, jak předpokládal Demokritos, ani válcovitá, jak učil Anaximandros, ani vznášená na nekonečných kořenech, jak si myslil Xenophanes, nýbrž jest naprosto kulovitá, jak smýšlejí filosofové.“
Kapitola IV. zkoumá, zdali pohyb těles nebeských jest jedině a ustavičně kruhový, čili složený z pohybů kruhových. Odtud přichází ke stavu naší koule zemské. „Má-li země pohyb kruhový? Jaké jest místo země? Země jest koule; jde-li z tohoto tvaru nějaký pohyb? Jaké jest postavení země ve vesmíru? To dlužno objasniti, chceme-li sí vysvětliti pohyby. — Téměř všichni spisovatelé shodně předpokládají zemi nehybnou; opačné mínění zdá se jim dokonce směšným.
