226
kometa z r. 1680 vzdaluje se od něho až na 32 milliard mil.
Objevení planety Urana r. 1785 Herschelem a r. 1846 Neptuna, který zanesl hranici drah planetárních ze 732 na 1147 millionů mil, doplnilo obecné pojmy o soustavě sluneční. Ale ze všech objevů nejdůležitější pro naše ponětí o vesmíru byl bez odporu objev vzdálenosti hvězd.
Země opisujíc kolem slunce roční dráhu o průměru 74 milionů mil unáší nás podél cesty, na níž vidíme měniti se nebeské perspektivy. Jako stromy přiblížené krajinky se posunují před obzorem pozorovateli, který ubírá se cestou, tak hvězdy nám nejbližší trochu se posunují zdánlivě s místa naproti vzdálenějším, které zůstávají stálými. Ale tato roční změna je tak skrovná, že přes postupné úsilí Tycho-Braheovo, Galileiovo, Wallisovo, Hookeovo, Flamsteedovo, Gregoryovo, Huygensovo, Cassiniovo, Roemerovo, Horrebowovo, Halleyovo, Bradleyovo, Pondovo, Struveovo, Besselovo teprve po pracích tohoto poslednějšího hvězdáře od r. 1835 do 1840 počal se určovati malý zlomek vteřiny oblouku, o nějž hvězda se posune následkem postupného pohybu země.
Tak teprve uprostřed 19. století bylo možno změřiti vzdálenosti nebeské a duch lidský opravdu se zmocnil všehomíra. První hvězda,
