stranních kapes své kazajky, jež vypadala skoro chlapecky. »Vyhodil jsem již několik členů vaší čeládky z domu. Vy budete čtvrtým nebo pátým. Každý vážil asi tři libry a patnáct uncí — tak asi průměrně. Jest to sice drahé, ale velice užitečné. Nuže, pane, proč byste neměl následovati svoje bratry? Myslím si opravdu, že jest to nutno.« Pak pokračoval ve svém kradmém a nepříjemném přibližování se, při čemž v chůzi kladl svoje nohy na podlahu jako taneční mistr.
Byl bych sice mohl vyraziti ke dveřím do předsíně, avšak to by bývalo příliš hanebné. Kromě toho se ve mně počala vzmáhati malým plamínkem spravedlivá zlost. Před tím jsem byl beznadějně v neprávu, avšak teď mne hrozby tohoto muže uvedly v právo.
»Musím vás obtěžovati žádostí, pane, abyste se mne nedotýkal. Toho bych nesnesl.«
»Božínku!« Jeho černé vousy se zvedly a jeho bílé tesáky se mihly k úšklebku. »Že toho nesnesete, jak?«
»Nebuďte takovým bláznem, profesore!« zvolal jsem. »Co vlastně chcete? Vážím patnáct kamenů[1], tvrdých jako cvoky, a hraji každé soboty za londýnské Irčany střed. Nejsem mužem — —«
V tomto okamžiku se na mne vrhl. Bylo mým štěstím, že jsem otevřel dveře, jinak by-
- ↑ Jeden anglický kámen se rovná 6,35 kg. Pozn. překl.