Přeskočit na obsah

Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/39

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

»Nesmysl!« zvolal, nakláněje se vpřed a opíraje se prsty o stůl, při čemž ke mně vzpínal svůj obličej. »To jsem k vám mluvil, pane — vědecký nesmysl! Domníváte se, že se se mnou můžete v chytrosti měřiti — vy s vaším mozkem ne větším ořechu? Domníváte se, že jste všemohoucími, prokletí škrabalové, že ano? Myslíte, že vaše chvála může člověka povznésti a vaše hana ho zlomiti? Ze se musíme před vámi všichni skláněti a že se musíme pokoušeti, abychom od vás dostali pochvalné slovo, ne? Tomuhle člověku pomůžeme na nohy a tohohle zase svlékneme! Znám vás, vy plazivá havěti! Ale přerostli jste již lidem přes hlavu! Jest již čas, aby vám byly přistřiženy uši. Ztratili jste smysl pro úměrnost. Jste takovými nadutými bečkami! Ale já vám již dovedu zatopiti. Ano, pane, Georgea Edwarda Challengera jste ještě nepřekonali. Ještě jest tu jeden muž, jenž vás dovede ovládnouti, Dal jsem vám výstrahu, ale když přijíti chcete, Bože, vždyť to činíte na vlastní nebezpečí. Pokutu, můj dobrý pane Malone, činím nárok na pokutu! Hrál jste hru velmi nebezpečnou a napadá mne, že jste prohrál.«

»Hleďte, pane,« řekl jsem, ustupuje ke dveřím a otvíraje je, »můžete býti urážlivým jak vám libo, ale má to svoje meze. Na mne si útoků nedovolujte.«

»Že nedovolím?« Přistupoval ke mně pomalu a to způsobem podivně hrozivým. Ale teď se zastavil a vsunul svoje veliké ruce do po-