Byl zde Challenger se svým blahosklonným úsměvem, svými přivírajícími se očními klapkami, a s nesnášenlivým pohledem, se svými výbojnými vousy, ohromnou hrudí, jež se mu nadýmala a odfukovala, jak vykládal Summerleeovi některé přírodní zákony. A zrovna tak Summerlee zde seděl se svou krátkou; dřevěnou dýmkou, trčící mezi jeho řídkým knírem a šedou kozí bradkou, a jeho unavený obličej se vypínal v živé debatě, při které pochyboval o veškerých Challengerových větách. A konečně byl zde náš hostitel se svým zarudlým, orlím obličejem a chladnýma, modrýma očima barvy ledovce, v nichž byl neustále jakýsi ďábelský záblesk, ačkoliv v jejich hlubinách bylo vždy něco humoristického. A právě takový jest poslední jejich obraz, který jsem si v paměti odnesl.
Bylo to po večeři, ve vlastní svatyni lorda Johna — v pokoji růžově osvětleném, kde má uloženy nesčetné lovecké trofeje — a tam nám chtěl lord John Roxton něco říci. Přinesl starou skřínku na doutníky, kterou vyňal z kredence a postavil ji před sebe na stůl.
»Jest jedna věc,« pravil, »o které jsem snad měl mluviti dříve, ale chtěl jsem dříve zvěděti trochu lépe, na čem vlastně jsem. Není to k ničemu, když vzbudíme nějaké naděje a pak je zase necháme padnouti. Teď však máme skutečnosti a nikoliv jenom naděje. Pamatujete se na onen den, kdy jsme nalezli hnízdiště pterodactylů v bahništi, — že ano? Nuže, něco ve formaci onoho kusu země vzbudilo moji pozor-
