píši, přešel již týden a již jsme měli závažný rozhovor s lordem Johnem Roxtonem a — nu, mohlo se státi něco horšího.
Nechť mi čtenář dovolí, abych to několika slovy pověděl. V Southamptonu jsem neobdržel ani dopisu ani depeše, a oné noci jsem přišel do malé vily ve Streathamu kolem desáté hodiny, jsa horečně poplašen. Byla mrtva nebo živa? Kde byly veškeré moje noční sny o otevřené náruči, o usměvavé tváři, o pochvalných slovech, věnovaných muži, který se odvážil života, aby ukonejšil její vrtoch? Ba, již jsem se vrátil se svých výšin a stál jsem na tvrdé zemi. Avšak některé dobré důvody by mne byly dovedly nanovo vynésti do oblak. Spěchal jsem zahradní stezkou, zaklepal jsem na dvéře a zaslechl jsem uvnitř Claudiin hlas. Poté jsem odstrčil vyjevenou služku a vstoupil jsem do přijímacího pokoje. Seděla tam v nízké lenošce pod zastíněnou velikou lampou u klavíru. Třemi kroky jsem přešel pokoj a uchopil jsem ji za obě ruce.
»Claudie!« zvolal jsem. »Claudie!«
Zvedla hlavu a v jejím obličeji bylo překvapení. Trochu se jaksi změnila. Výraz jejích očí a její tvrdý pohled a sevřené rty mně byly novými. Vyprostila svoje ruce.
»Čeho si přejete?« pravila.
»Claudie!« vykřikl jsem. »Co se stalo? Vždyť jste přece moje Claudie, — či nikoliv? Nejste malou Claudií Hungertonovou?«
»Ne,« odpověděla, »jsem Claudií Pottsovou.
