jsem nemohl ani předpokládati! Pánové, za týden, to vám slibuji, bude připraven druhý balon, a můžete se spolehnouti, že bezpečně a pohodlně vykonáte první oddíl své cesty k domovu.«
Až potud jsem napsal veškeré předcházející události, podle toho, jak se sběhly. Teď však končím svoje vypravování ve starém táboru, kde Zambo tak dlouho čekal a veškeré naše obtíže a všechna nebezpečí jsou již za námi jako sen. Zůstaly na vrcholu rudých úskalí, tyčících se nad našimi hlavami. Sestoupili jsme bezpečně, ačkoliv způsobem neočekávaným a vede se nám dobře. Za šest týdnů nebo za dva měsíce budeme zase v Londýně a možná, že tento dopis Vás nestihne o mnoho dříve než sami přibudeme. Naše srdce již touží a naše duše již letí vstříc našemu mateřskému městu, v němž žije tolik našich drahých.
Právě onoho večera, kdy se přihodilo naše nebezpečné dobrodružství s Challengerovým po domácku urobeným balonem, se na nás usmálo štěstí. Řekl jsem již, že jedinou osobou, která nám prokazovala jakési známky sympatie při našich pokusech dostati se dolů, byl mladý náčelník, jehož jsme zachránili. On jediný nás nechtěl proti naší vůli zdržovati v cizí zemi. Tolik nám alespoň svými výraznými posuňky sdělil. Onoho večera, jakmile se setmělo, přišel dolů do našeho ležení, a dal mně (z nějaké příčiny prokazoval vždycky svoje pozornosti mně, snad proto, že jsem mu byl věkem nejbliž-
