lešení, udělaného z ohnutých třtin, takže jím byl na všech stranách uzavřen, jako ve zvonovité kleci. Když jsem se k němu přiblížil, byl jsem ještě více překvapen spatřiv, že jest to lord John Roxton. Když mne viděl, vylezl ze spoda své zvláštní ochrany a přistoupil ke mně se smíchem, avšak přece zase, jak jsem si myslil, s jistým zmatkem ve svém chování.
»Nuže, mladý příteli,« pravil »kdo by si byl pomyslil, že se s vámi zde setkám?«
»Co to, pro pána, tropíte?« tázal jsem se.
»Byl jsem na návštěvě u našich přátel, pterodactylů« odpověděl mi.
»Ale proč?«
»Nemyslíte, že jsou to zajímavá zvířata? Ale nejsou společenská! Chovají se k cizincům, jak se jistě pamatujete, hrubě a ohavně. A proto jsem si sestrojil toto lešení, které jim zabraňuje, aby mne přílišně netísnila svojí pozorností.«
»Ale co vlastně v té bažině hledáte?«
Díval se na mne s otázkou v očích a při tom jsem četl na jeho tváři jistou váhavost.
»Nemyslíte, že také jiní lidé kromě obou profesorů, by chtěli něco vypátrati?« řekl konečně. »Studuji ta krásná zvířátka. To vám musí postačiti.«
»Ovšem, bez urážky,« řekl jsem.
Jeho dobrý rozmar se vrátil a on se zasmál.
»Ano, bez urážky, mladý příteli. Chci chytiti pro Challengera nějaké takové ďábelské kuře. To jest jedním z mých cílů. Nikoliv, vaší společnosti nepotřebuji. V této kleci jsem v bez-
