koule dvacátého století byly bez účinku, dovedly působiti otrávené šípy domorodců, ponořené do šťávy nějakých jedovatých popínavých rostlin a poté zase do hnijící mršiny. Takové šípy účinkovaly ovšem nepatrně, jestliže byl lovec zvířetem napaden, neboť jejich působení bylo při lenivém krevním oběhu těchto zvířat velmi pomalé, takže než zvíře opustila síla, dohonilo zajisté svoje útočníky a přemohlo je. Ale teď, kdy nás oba netvorové pronásledovali až k samému úpatí schodiště, přiletěla se sykotem skutečná zavěj šípů s každého cimbuří skal nahoře. V minutě byla jimi obě zvířata jako opeřena, ale přece jen bez každé známky bolesti se namáhala v bezmocném vzteku vyšplhati a vylézti na schody, kterými by byla dospěla ke svým obětem. Ale vylezla neohrabaně jenom na několik metrů a pak zase sklouzla na zem. Konečně však jed účinkoval. Jedno zvíře vyrazilo bručivý sten a sklonilo svoji obrovskou, zavalitou hlavu na zem. Druhé skákalo kolem v kruzích stále širších s pronikavým a naříkavým křikem, potom kleslo a svíjelo se ve smrtelných křečích po několik minut a zůstalo konečně ztuhlé a nehybné ležeti.
S vítězným pokřikem vyrazili pak Indiáni v zástupech ze svých jeskyň a pustili se do šíleného, vítězného tance kolem mrtvých těl. Byli naplněni bláznivou radostí, že byli zabiti zase dva z jejich nejnebezpečnějších nepřátel. Ještě této noci rozřezali a odstranili mrtvá těla, ne snad aby je jedli — neboť jed by byl ještě
