vetřelce a vedli s nimi nelítostnou válku, a to dojista se lstivostí, jaká větším zvířatům chybí. Z těchto okolností vysvětluji skutečnost, že jest zde jejich počet obmezený. Nuže, pánové, rozřešil jsem vám tyto záhady správně anebo snad zbyl nějaký bod, který by vyžadoval bližšího vysvětlení?«
Profesor Summerlee byl v této chvílí příliš unaven a stísněn, aby se mohl pouštěti do hádky, avšak přece jen na znamení nesouhlasu potřásal prudce hlavou. Lord John se poškrabal pouze na hlavě ve svých řídkých vrkočích s poznámkou, že se nemůže pouštěti do zápasu, poněvadž není stejné váhy a stejného odboru. Pokud se týče mne, chopil jsem se své obyčejné úlohy, uvádějte vše na úroveň přísně prosaickou a praktickou, a sice prostou poznámkou, že jeden z Indiánů schází.
»Odešel, aby přinesl trochu vody,« pravil John Roxton, »Dali jsme mu prázdnou plechovku po hovězím mase a s tou odešel.«
»Do starého tábora?« tázal jsem se.
»Nikoli, k potoku. Jest zde mezi stromy. Není tam dojista než asi pár set metrů. Avšak ten chudák se přece jen zdržuje trochu dlouho.«
»Půjdu a podívám se za ním,« řekl jsem. Chopil jsem se své pušky a vyšel jsem směrem k potoku, ponechav svých přátelům, aby připravili sporou snídani. Možná, že se vám to bude zdáti činem ukvapeným, když jsem opustil úkryt našich houštin, abych se vzdálil, třeba jen nakrátko. Avšak připomínám, že jsme byli mnoho
