povykující zvířata neustále v patách. Potom jejich pronásledování ustávalo, neboť poznala naši sílu a nechtěla se již vydávati v nebezpečí nechybující pušky. Když jsem konečně dospěli do tábora, ohlédli jsme se a viděli jsme, že jsme sami.
Tak se nám alespoň zdálo. A přece jsme se klamali. Sotva že jsme zavřeli trnitými keři vchod do svého ležení, sotva že jsme si navzájem stiskli ruce a vrhli se pak vedle svého pramene, oddychujíce těžce, na zem, již jsme zaslechli dupot nějakých nohou a pak tiché žalostivé výkřiky, přicházející odkudsi před vchodem. Lord Roxton se vrhl vpřed s puškou v ruce a otevřel. Tam, ležíce na tváři, byly rudé malé postavy oněch čtyrech Indiánů, kteří zůstali na živu. Chvěli se strachem před námi a přece zase jen nás prosili o ochranu. Výrazným máváním rukou dával nám jeden z nich na jevo, ukazuje k lesům kolem, že jsou plny nebezpečí. Potom se vrhl vpřed a ovinul svoje ruce kolem nohou lorda Johna a položil na ně svůj obličej.
»Při svatém Jiři!« zvolal lord John, tahaje se u velikých rozpacích za vousy, »povídám — copak, u čerta, počneme s těmito lidmi? Vstaňte přece, hochu, a zvedněte obličej s mých bot!«
Summerlee tu seděl a cpal si trochu tabáku do své staré, dřevěné dýmky. »Musíme je zachrániti,« pravil. »Ale na moji čest, vyrval jste nás ze samého jícnu smrti! Byl to krásný kousek práce!«
»Obdivuhodný!« zvolal Challenger, »Obdivu-
