dalekohledem v jisté výši nad zemí velký počet temných děr. Domníval jsem se o nich, že jsou to otvory do jeskyň. U jednoho takového otvoru jsem viděl lesknouti se něco bělavého. Ale nemohl jsem rozeznati, co by to bylo. Seděl jsem tak, kresle mapu krajiny, dokud nezapadlo slunce a dokud nebylo tak tma, že jsem již nedovedl rozeznávati podrobností. Pak jsem sestoupil ke svým soudruhům, kteří mne na úpatí stromu očekávali s velikou nedočkavostí. Najednou jsem se stal hrdinou výpravy. Myšlenka na onen vzestup napadla mne samotného a sám jsem ji vykonal. A teď jsme měli mapu, která nám uspořila celoměsíční slepé tápání neznámým nebezpečím. Všichni moji soudruzi mně slavnostně potřásali rukou. Ale než se pustili do rozhovoru o podrobnostech mé mapy, musil jsem jim vypravovati o svém setkání mezi větvemi s lidoopem.
»Je tam po celou tu dobu, co jsme zde,« pravil jsem.
»Jak to víte?« tázal se lord John.
»Poněvadž nebylo ani chvíle, abych neměl onoho pocitu, že nás něco zlého pozoruje. Zmínil jsem se o tom vám, profesore Challengere.«
»Náš mladý přítel mi řekl něco podobného. A on jest také jediným z nás, jenž jest nadán keltickou povahou, která ho činí schopným a citlivým k takovým dojmům.«
