Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/168

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena

»Myslím, že nám při této úloze bude velmi užitečným. Avšak musím vás prositi, abyste teď přestal sám mysliti a abyste činil přesně, co vám bude řečeno.«

Za jeho vedení jsem vysekal do kmene stromu takové zářezy, které nám zajišťovaly, že strom padne žádoucím směrem. Buk se bez toho již silně a přirozeně skláněl směrem k vysočině, takže věc nebyla obtížnou. Konečně jsem se dal, střídaje se neustále s lordem Johnem, opravdu do díla. Méně než za hodinu se ozval hlasitý praskot, strom se naklonil v před a pak se svalil, při čemž svoje větve zabořil mezi křoviny na druhé straně. Uťatý kmen se svalil až k samému okraji naší plošiny a po dobu děsně vteřiny jsme se všichni domnívali, že jest ztracen. Avšak pak nabyl, na několik centimetrů od okraje, rovnováhy a tím jsme získali most, vedoucí do neznáma.

Všichni jsme pak beze slova podali profesorovi Challengerovi ruce, jenž na oplátku zvedl svůj slaměný klobouk a každému z nás se hluboce poklonil.

»Činím nárok na čest,« pravil, »že budu první, jenž přejde do neznámé země. — Bude to zajisté vhodný okamžik ke znázornění na nějakém budoucím historickém obraze.«

Přiblížil se k mostu, ale v tom se položila na jeho rameno ruka lorda Johna.

»Milý druhu,« pravil. »Toho nemohu opravdu dovoliti.«

»Ze toho nemůžete dovoliti, pane?« A jeho