do skály a pak vystupovala v úhlu čtyřicetipěti stupňů. Náhle se stával tento svah příkřejší, a tak jsme musili lézti po rukou a kolenou po uvolněné vrstvě kamení, která se pod námi sypala dolů. Náhle jsme zaslechli výkřik lord Roxtona.
»Chodba jest uzavřena!« pravil.
Seskupivše se za ním, viděli jsme ve žlutém poli jeho lampy stěnu, utvořenou z rozbitých kusů čediče, která se týčila až ke stropu.
»Strop se zde propadl!«
Nadarmo jsme vytahovali některé kusy kamení. Docílili jsme pouze toho, že se tím uvolnily kameny větší a že hrozily svaliti se po svahu a rozdrtiti nás. Bylo jasno, že tato překážka byla daleko za každou možností a veškerou námahou, se kterou bychom ji mohli odstraniti. Cesta, po které vystoupil Maple White, byla pro nás bez užitku.
Byli jsme příliš stísněni, abychom mohli mluviti, a klopýtali jsme temným tunelem dolů, a vrátili jsme se do ležení.
Avšak než jsme opustili rozsedliny, stala se jakás událost, jež má jistou důležitost vzhledem k tomu, co přišlo později.
Utvořili jsme na dně propasti malou skupinu, asi čtyřicet stop pod ústím jeskyně, když veliký skalní balvan se náhle řítil dolů a letěl kolem nás s obrovskou silou. Jenom o vlas jsme všichni nebo některý z nás ušli záhubě. Sami jsme neviděli, odkud balvan přiletěl, avšak naši míšenci, kteří byli dosud u otvoru sluje, nám řekli,
