Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/153

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena

V té době nebyl sám, nýbrž měl přítele, jakéhos Američana, jménem Jamesa Colvera, jenž zůstal ve člunu a s duchovním se nesetkal. Myslím tedy, že nemůže býti pochyby, že se teď díváme na pozůstatky tohoto Jamesa Colvera.«

»A také nemusíme pochybovati ani o tom,« poznamenal lord John, »jakým způsobem ho zastihla smrt. Buďto spadl anebo byl svržen s vrchu skály a tak se nabodl. Jak jinak by se stalo, že by měl zlomeny kosti a jak by mohl býti proniknut těmito kmeny bambusů; jejichž hroty jsou tak vysoko nad našimi hlavami?«

A když jsme tu stáli kolem těchto roztříštěných zbytků a uvědomili jsme si pravdu slov, která lord John Roxton vyslovil, zmlkli jsme všichni. Svislé vrcholy skal vyčnívaly nad bambusovou houštinou. Bylo jisto, že spadl shora. Zdali však spadl? Byla to náhoda? Anebo — — a již zlověstné a hrozné možnosti se počínaly vytvářeti a obestírat tuto neznámou zemi.

Odešli jsme tiše a pokračovali jsme ve své cestě kolem úpatí skal, které byly tak hladké a nepřerušené, jako některé z oněch příšerných severotočnových, ledových polí, které jsem viděl vyobrazeny, jak se rozkládají od obzoru k obzoru a jak se tyčí vysoko nad hroty stěžnů badatelské lodi. Na vzdálenost pěti mil jsme neviděli ani trhliny ani přerušení těchto skal. Ale náhle jsme spatřili cosi a to nás naplnilo novou nadějí. V jedné skalní dutině, chráněné před deštěm byl hlinkou nakreslen zhruba šíp a ukazoval k západu.