zu, jež se podobalo lomozu vzdáleného příboje, ale mezi slavnými průhledy, vytvořenými ohromujícími stromy, které v dálce nás obklopující se stávaly nezřetelnými, se nic ani nepohnulo. Někdy se plazil jakýsi číhavý tvor s pruhovanými nohami, nějaký mravencojed nebo medvěd neohrabaně mezi stíny. Bylo to jedinou známkou pozemského života, kterou jsem mohl v těchto velikých amazonských lesích pozorovati.
A přece byly jakési stopy i lidského života v těchto tajemných úkrytech a to nedaleko od nás. Třetího dne jsme zpozorovali ve vzduchu jakési zvláštní hluboké bití, odměřené a slavné, které přicházelo a odcházelo ranním vzduchem, jako nárazy. Když jsme tyto zvuky poprvé slyšeli, veslovali naše oba čluny jenom na několik stop od sebe, a naši Indiány zůstali bez hnutí, jako by se proměnili v bronzové sochy, naslouchajíce upjatě a s výrazem hrůzy na svých tvářích.
»Copak je to?« tázal jsem se.
»Bubny,« řekl lord John nedbale, »válečné bubny. Slyšel jsem je již dříve.«
»Ano, pane, válečné bubny,« řekl Gomez, míšenec. »Jsou to divocí Indiáni, jsou to lupiči a nikoliv lidé. Pozorují nás na každé míli naší cesty a kdyby mohli, zabili by nás.«
»Jak by nás mohli pozorovati?« tázal jsem se, zírají při tom do nehybné prázdnoty.
Míšenec pokrčil svými širokými rameny.
»Indiáni to znají. Mají k tomu zvláštní způ-
