chom je byli vyrazili. Celou chodbou jsme se točili kolem sebe jako růžice v okně. Někde cestou jsme narazili na židli a pak jsme i s ní letěli směrem ke dveřím, vedoucím na ulici. V ústech měl jsem plno jeho vousů, paže jsme měli v sebe zaklíněné, naše těla byla stočena v sebe a ta pekelná židle se pletla svýma nohama všude kolem nás. Bdělý Austin otevřel dveře chodby. Dostali jsme se zpátečním přemetem přes několik schodů v průčelí domu. Viděl jsem dva akrobaty prováděti něco podobného v jednom Variété, ale zdá se, že je k tomu potřeba trochu cviku, když by to chtěl člověk dokázati, aby se neudeřil. Konečně se rozbila židle na třísky a my jsme se od sebe rozkutáleli do příkopu. Profesor vyskočil, mávaje pěstmi a supaje jako člověk stižený záduchou.
»Máte dost?« zasípal.
»Prokletý rváči!« zvolal jsem, zvedaje se ze země.
V té době a na onom místě byli bychom svůj zápas ukončili, neboť profesor vřel bojechtivostí. Ale na štěstí jsem byl před situací nesmírně protivnou zachráněn. Objevil se totiž vedle nás policista, drže v ruce zápisník.
»Copak je to? Měli byste se styděti,« řekl policista. Bylo to nejrozumnější poznámkou, kterou jsem v Enmore Parku dosud slyšel. »Nuže,« pokračoval obrátiv se ke mně, co jest to tedy?«
»Tento muž na mne útočil,« řekl jsem.
»Útočil jste na něho?« tázal se policista.
