než počal padati, vznesl se obloukem vysoko do vzduchu. Když zmizel s dohledu, přiskočilo celé shromáždění, kromě stráží k okraji srázu a pak nastala dlouhá pausa naprostého ticha, již přerušoval pouze šílený, radostný jekot. Lidoopi skákali kolem, mávajíce svými dlouhými, huňatými pažemi ve vzduchu a vyjíce nadšeně. Potom ustoupili od okraje, postavili se zase do řady a čekali na následující oběť.
Tentokráte to byl Summerlee. Dva z jeho strážníků ho chopili v zápěstí a vlekli ho surově vpřed. Jeho tenká postava a dlouhé údy se vzpíraly a kmitaly jako u kuřete, když jest vlečeno z kurníku. Challenger se obrátil ke králi a mával před ním šíleně rukama. Žádal a prosil úpěnlivě za život svého soudruha. Ale lidoop ho odstrčil surově stranou a zavrtěl hlavou. Byl to jeho poslední vědomý pohyb, který na této zemi učinil. Kulovnice lorda Johna třaskla a král se svalil na zem roztáhnuv svoje huňaté rudé údy.
»Střílejte do nich, kde jest jich nejhustěji! Střílejte! Synáčku střílejte!« křičel můj soudruh.
V duši většiny nejobyčejnějších lidí bývají podivné rudé hlubiny. Svojí povahou jsem měkkého srdce a velmi často se mi zalévaly oči slzou, když jsem slyšel křičeti postřeleného zajíce. Ale tentokráte se mne zmocnila touha po krvi. Cítil jsem, že tu stojím a že vyprazdňuji jednu zásobnici patron a pak druhou, cítil jsem, že otvírám s cvaknutím závěr pušky, abych na-
