označili jsme je opatrně mezi křovím a také jeho polohu k Challengerově Tvrzi, abychom je mohli když by bylo třeba, zase najíti. Pak jsme se plížili po tichu mezi křovinami, až jsme došli na samý okraj skalin, blízko starého tábora. Tam jsme se zastavili a lord John mně trochu vysvětlil svoje plány.
»Pokud se budeme držeti mezi hustě rostoucími stromy, jsou tato zvířata našimi pány,« pravil. »Mohou nás tam viděti, ale my bychom neviděli jich. Na místech otevřených je tomu jinak. Tam se můžeme pohybovati rychleji nežli ona. Jest tedy třeba, abychom se pokud možno drželi na volných prostorách. Okraj vysočiny vykazuje mnohem méně velikých stromů nežli území uvnitř. Tam tedy musíme postupovati. Jděte pomalu, mějte oči otevřeny a pušku připravenu. A především se nedejte zajmouti, pokud máte jediného náboje — to jest moje poslední slovo, mladý příteli.«
Když jsme dospěli na okraj skály, pohleděl jsem vpřed a spatřil jsem našeho dobrého starého černocha Zamba, sedícího a kouřícího na skále pod námi. Byl bych dal velmi mnoho za to, kdybych byl směl na něj zavolati a říci mu kde jsme, ale bylo to příliš nebezpečné, poněvadž jsme mohli býti slyšeni. Zdálo se, že jsou lesy plny lidoopů. Stále a stále jsme slyšeli jejich zvláštní klapavé švitoření. Časem jsme se musili vrhnouti do nejbližší houštiny a ležeti tam tiše, dokud se zvuky nevzdálily. Proto byl náš postup velmi pomalý a uběhly nejméně dvě hodiny
