Indiána na širé planině pod sebou a pozoroval jsem ho jako naši jedinou slabou spásu a naději, dokud nezmizel ve vystupující večerní mlze, jež ležela, zbarvena růžově zapadajícím sluncem, mezi mnou a vzdálenou řekou.
Bylo již zcela tma když jsem se konečně vrátil k našemu neštěstím postiženému táboru a můj poslední pohled, když jsem odcházel, padl na červenou záři Zambova ohně, jenž byl jediným světelným bodem v širém světě dole, pravě tak jako přítomnost tohoto věrného muže v mé, stínem sklíčené duši. Ale přece jen jsem se cítil šťastnějším než až dosud od chvíle, kdy mne stihla tato zdrcující rána, neboť mi bylo příjemno pomýšleti, že svět zví, co jsme vykonali. Při nejhorším naše jména nezaniknou zároveň s našimi těly, nýbrž budou sdělena příštím pokolením ve spojení s výsledkem našich prací.
Spáti v tomto osudem postiženém táboře bylo věcí velmi hrůznou, ale tím nebezpečnější a více rozčilující bylo spáti snad v džungli. Jednoho nebo druhého jsem se musil odvážiti. Po jedné straně mne nabádala opatrnost abych zůstal na stráži, ale na druhé straně mně zase přikazovalo vyčerpané tělo, abych nečinil nic podobného. Vyšplhal jsem na jednu větev velikého gingkového stromu, ale na jejím kulatém povrchu jsem se nemohl nijak bezpečně udržeti a zajisté bych byl spadl a zlomil si vaz v okamžiku, když bych byl usnul. Proto jsem raději slezl a uvažoval jsem, co bych měl počíti. Ko-
