Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/248

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

donů. Teď jsem byl již v posledním pásu stromoví, který mne dělil od Challengerovy Tvrze. I vykřikl jsem vesele, abych zahnal jejich obavy. Ale v odpověď na tento můj výkřik nezaznělo volání z tábora. Při tomto zlověstném tichu se mi srdce sevřelo. Zrychlil jsem krok a dal jsem se do běhu. Přede mnou se objevila ohrada právě tak jak jsem ji opustil, ale branka byla otevřena. Vběhl jsem dovnitř. V chladném ranním světle se naskytl mým očím děsivý pohled. Náš majetek byl rozházen v divokém nepořádku po zemi, moji soudruzi zmizeli a blíže kouřícího se uhlí po ohni byla tráva potřísněna rudě ohyzdnou louží krve.

Byl jsem tak ohromen tímto náhlým uleknutím, že jsem musil na nějakou dobu ztratiti rozum. Mám jakousi nejasnou vzpomínku, tak jako se pamatujeme na ošklivý sen, že jsem pádil kolem po lesích, všude blíže prázdného tábora, volaje šíleně své soudruhy. Ale z tichých stínů se neozvala odpověď. Děsná myšlenka, že bych jich snad neměl již spatřiti, že bych mohl býti opuštěn zcela sám na tomto hrůzném místě, bez možných prostředků, abych mohl sestoupiti do světa dole a že bych mohl žíti a zemříti v této příšerně krajině, to vše mne dohánělo k zoufalství. Byl bych si rval vlasy a rozbil zoufale hlavu. Teprve teď jsem poznal, jak jsem si uvykl spoléhati na svoje soudruhy, na vážnou sebedůvěru Challengerovu a na velitelskou a podivínskou chladnokrevnost lorda Roxtona. Bez nich jsem byl nemohoucí a bezmocný jako dítě