Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/245

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

klopýtal přes tyto kusy zdechlin, došel jsem náhle k něčemu tvrdému a přesvědčil jsem se, že ve středu dutiny byl vztýčen jakýsi kůl. Byl tak vysoký, že jsem rukou nemohl dosáhnouti jeho vrcholu a zdálo se mi že jest pokryt mastnotou.

Náhle jsem si vzpomněl, že mám v kapse plechovou krabičku s voskovými zápalkami. Škrtnuv jednou z nich, mohl jsem konečně poznati, do jakého místa jsem to spadl. Ohledně jeho povahy nemohlo býti pochybnosti. Byla to past — a byla zhotovena lidskou rukou. Kůl uprostřed byl asi devět stop vysoký a na hořením konci byl zaostřený a černal se sraženou krví oněch tvorů, kteří se na něj nabodli. Zbytky, roztroušené kolem, byly kusy obětí, jež byly rozřezány, aby byl kůl volný pro ty, které se do jámy sřítí v budoucnu. Vzpomněl jsem si, jak se Challenger vyjádřil, že na této vysočině člověk nemůže žíti, poněvadž by se svými slabými zbraněmi nemohl obstáti proti netvorům, kteří se tu potulovali. Ale teď bylo zcela jasno, jak to bylo možno. Domorodci, ať byli jacíkoliv, měli ve svých jeskyních s úzkými vchody útulky, do nichž velicí ještěři nemohli vniknouti. A kromě toho mohli se svými vyvinutými mozky líčiti takovéto pasti, pokryté větvemi a zřízené na zteskách, kudy zvířata chodila aby je tak ničili přes veškerou jejich sílu a obratnost. Člověk byl vždycky pánem přírody.

Sklánějící se stěny této jámy nebyly takové, aby po nich obratný muž nemohl vyšplhati, a-