Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/242

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

strašlivá energie při jeho pronásledování mne přesvědčily, že jest to dojista některý z oněch masožravých dinosaurů, nejstrašlivějších zvířat, která kdy chodila po naší zemi. Když ono veliké zvíře doskočilo na zem, skleslo vždy na své přední tlapy a asi po každých dvaceti metrech se dotklo nosem půdy. Větřilo tak moji stopu. Někdy se zdálo, že se na okamžik klame. Ale pak zase moji stopu nalezlo a blížilo se mně skokem velmi rychle po cestě kterou jsem prchal.

I teď ještě, když pomyslím na onu noční obludu, vyvstává mi na čele pot. Co jsem měl počíti? Svoji nepotřebnou brokovnici jsem držel v ruce. Ale jak by mně mohla pomoci tato zbraň? Rozhlížel jsem se zoufale kolem po nějaké skále nebo stromě, ale byl jsem právě v džungli, plné keřů, kde nebylo nic vyššího v dohledu, kromě nějakého mladého stromku a při tom jsem ještě věděl, že onen netvor za mnou by mohl zlomiti obyčejný strom jako třtinu. Moje jediná možná záchrana byla v útěku. Nemohl jsem ovšem dosti rychle běžeti přes nerovnou a rozervanou půdu, ale když jsem se díval v zoufalství kolem sebe, spatřil jsem nějakou velmi dobře znatelnou a udupanou stezku, která běžela napříč přede mnou. Takových stezek jsme spatřili na svých výpravách již několik. Byly to cesty, po nichž se pohybovala různá divoká zvířata. A na takové cestě jsem se snad mohl zachrániti, neboť jsem byl rychlým běžcem a při výtečném tělesném stavu. Odhodiv