jsem vždy, že by to bylo svatokrádeží, odvraceti mozek, schopný nejvyššího, vlastního bádání k předmětům méně důležitým. A proto jsem také se vší přísností odporoval každému školnímu určení.«
»Na příklad?« tázal se Summerlee s úšklebkem, ale lord John si pospíšil změniti směr hovoru.
»Musím zde říci,« pravil, »že se domnívám, že by bylo opravdu věcí velmi bídnou, vrátiti se do Londýna dříve, než poznám toto místo poněkud lépe, než jak se stalo až dosud.«
»A já bych se nikdy neodvážil vstoupiti do redakce svého listu a přijíti ke starému Mc. Ardlerovi,« řekl jsem. (Zajisté, že mi odpustíte upřímnost této zprávy, pane?) »Neodpustil by mi nikdy, kdybych opustil takovou krajinu, dosud neprobadanou. A kromě toho, jest to marné, mluviti o tom, neboť pokud sám vidím, nemůžeme dolů, i kdybychom chtěli.«
»Náš mladý přítel vyplňuje několik samozřejmých duševních mezer rozumem zcela obyčejným a prvotním,« poznamenal Challenger. »Zájmy jeho žalostného povolání jsou nám ovšem nezávažny, avšak, jak poznamenává, nemůžeme dolů nijakým způsobem a proto jest to pouhým mařením energie, když o tom mluvíme.«
»Naopak, mařením energie jest činiti cokoliv jiného,« zavrčel Summerlee, drže dýmku v ústech. »Dovolte, abych vám připomněl, že jsme sem přišli s určitým posláním, jež nám bylo svěřeno na schůzi přírodovědeckého ústavu lon-
