k něčemu novému, čím jsme mohli získati dokonalejší poznání Země Maple Whiteovy, než by bylo možno po několikanedělních výzkumech. Rozhovor zahájil profesor Summerlee. Po celý den si stýskal a teď, po nějaké poznámce lorda Johna, co počneme příštího dne, dostoupila jeho zahořklost vrcholu.
»To, co bychom měli počíti dnes, zítra a vůbec vždy« pravil, »jest najíti nějaký způsob, jak bychom se dostali z pasti, do které jsme padli. Všichni se namáháte duševně, jak bychom se mohli dostati dále do této krajiny, ale já pravím, že bychom se mohli raditi, jak bychom přišli odtud.«
»Jsem překvapen, pane« vyhrkl Challenger, hladě si svoje majestátní vousy, »že se může nějaký muž vědy poddávati tak nízkému smýšlení. Jste přece s námi v zemi, která nabízí horlivému přírodozpytci tolik, pohnutek, že takových nebylo od počátku světa a vy navrhujete, abychom ji opustil dříve, než nabudeme něčeho více než pouhou povrchní známost tohoto místa a všeho, co obsahuje. Doufal jsem od vás něčeho lepšího, profesore Summerlee.«
»Vzpomeňte si jen,« řekl Summerlee kysele, »že mám v Londýně velikou třídu studujících, kteří jsou teď vydáni na milost a nemilost mých nejvýš nedostatečných zástupců. Tím jest moje situace poněkud jiná než vaše, profesore Challengere, poněvadž, pokud vím, nebylo vám nikdy svěřeno nějaké zodpovědné dílo výchovné.«
»Máte pravdu,« pravil Challenger. »Cítil
