Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/202

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

děl jsem jen temnou spleť našeho plotu, nebo smutnou a jeskyňovitou temnotu velikých stromů, klenoucích se nad našimi hlavami. A přece jen onen pocit, že nás něco pozoruje, a sice něco zlovolného a že jest nám to velmi na blízku, vzrůstal více a více a vždy mocněji v mé mysli. Vzpomínal jsem na indiánskou pověru o Kurupuri — a onom strašlivém číhajícím duchu lesů a dovedl jsem si zcela dobře představiti, jak jeho děsná přítomnost pronásledovala ty, kteří vnikli do jeho nejvzdálenějších a posvátných útulků.

Této noci (byla to třetí noc v Zemi Maple Whiteově) jsme prožili zkušenost, jež zanechala v našich myslích hrůzný dojem a již jsme byli pohnuti k díkům, že se lord John tak namáhal, aby náš útulek učinil pokud možno nepřístupným. Spali jsme všichni kolem svého uhasínajícího ohně, když jsme byli probuzeni — vlastně bych měl říci, že jsme byli vyděšeni ze spánku — řadou nejstrašlivějších výkřiků a jekotem, jakého jsem za celý život nikdy neslyšel. Neznám zvuku, ke kterému bych mohl porovnati onen úžasný hluk, který se zdál přicházeti z nějakého místa, vzdáleného několik set metrů od našeho tábora. Rvalo to uši tak jako řev píšťaly u lokomotivy, jenže takové pískání jest zvukem jasným, mechanickým a ostře vyznačeným a onen zvuk byl mnohem hlubší a zachvíval se jako největším napětím smrtelně úzkosti a hrůzy.

Zacpali jsme si uši rukama, abychom již neslyšeli tohoto nervy rozrývajícího volání. Stu-