Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/189

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Nevím, jak dlouho jsme tam zůstali, bez hnutí zírajíce na toto podivuhodné divadlo. Silný vítr vál proti nám a byli jsme dobře ukryti, takže nebylo nebezpečí, že budeme prozrazeni. Každé chvíle si mláďata pohrávala kolem svých rodičů neobratnými poskoky, při nichž tato veliká zvířata se vymršťovala do vzduchu a dopadala pak na zem s tupými nárazy. Síla starých zvířat zdála se býti neomezená, neboť jedno z nich, když nemohlo jaksi dosáhnouti větve plné listí, rostoucí na dosti vysokém stromě, položilo svoje přední tlapy kolem kmene a zlomilo strom jako kdyby to byla sazenice. To se zdálo dokazovati, jak jsem se domníval, nejen obrovskou sílu jeho nesmírně vyvinutých svalů, ale také nedostatečnou velikost jeho mozku, neboť celá tíha stromu padla na zvíře, načež vyrazilo řadu pronikavých výkřiků, podobných štěkotu, čímž ukázalo, že třeba bylo tak veliké, byly přece jen jisté hranice toho, co dovedlo snésti. Bezpochyby si zvíře touto nehodou myslilo, že jest v sousedství nějaké nebezpečí, neboť pomalu odskákalo do lesa, jsouc sledováno svou družkou a třemi ohromnými mláďaty. Viděli jsme ještě mihati se lesknoucí se břidlicovitou kůži těchto zvířat mezi kmeny stromů a jejich hlavy, kývající se vysoko nad podrostem. Potom nám zmizela s dohledu.

Pohleděl jsem na své soudruhy. Lord John tu stál jako na stráži s prstem položeným na spoušti své sloní pušky a z jeho vášnivých očí vyzírala zářivě jeho lovecká duše. Co by byl