propast. Na jeho vrcholu roste vysoký strom. Jehlanec i skály jsou poměrně nízké – asi pět nebo šest set stop — podle mého odhadu.
»Onen pterodactyl seděl tamhle,« řekl profesor Challenger, ukazuje na onen strom. »Vylezl jsem až do poloviny výše, než jsem jej zastřelil. Domníval bych se, že dobrý lezec po horách, jako jsem sám, by mohl vystoupiti až na vrchol této skály, ačkoli kdyby tak učinil, by se tím ovšem nepřiblížil ani o krok k vysočině.«
Když Challenger mluvil o svém pterodactylu, pohleděl jsem na profesora Summerleea a zdálo se mi, že u něho poprvé pozoruji jakési stopy svítající víry a lítosti. Na jeho tenkých rtech nebylo úšklebku, nýbrž naopak, jakýsi neurčitý, protáhlý, rozčilený výraz úžasu. Challenger to viděl také, a těšil se, ochutnávaje poprvé svoje vítězství.
»Ovšem,« pravil se svým neohrabaným a těžkopádným sarkasmem, »profesor Summerlee má za to, když mluvím o pterodactylu, že tím míním čápa — jenže jest to takový druh čápů, který nemá peří, nýbrž usňovitou kůži a v čelistech zuby.« Při tom se usmíval a mrkal očima a klaněl se, až se jeho kolega obrátil a odešel. Z rána, po střídmé snídani, složené z kávy a maniocu[red 1] — musili jsme šetřiti svoje zásoby — zasedli jsme k válečné radě, jak bychom nejlépe mohli vystoupiti na vysočinu, jež se před námi rozkládala.
Challenger nám předsedal se slavnostní
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
