Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/90

 Zůstaň, zůstaň… V pláně hole
 z její čela svit se line
 a kol hlavy v gloriole
 září světlá hvězda sterá.
 A kol noc je tmavá, šerá,
 jen to světlo do tmy září,
 do té poušti nehostinné
 a v to prázdno ňader mých.

 A jde zvolna před mým okem
 zářící a krásná, jde mi
 s leskem v oku přehlubokém
 a s tím teskným, plachým želem
 a s tím bílým, bílým čelem
 a s tou nocí tmavých vlasů
 a jde s myrtou, liliemi
 v rozpuštěných kadeřích.

 A tam, svěžích ňader vlna
 mlhavým kde spjata šatem,
 tam plá vonná růže plná.
 A lem bílé její řízy
 zvolna už v té noci mizí.
 Svatá paní, zůstaň, zůstaň…
 Cos jí vzplálo v oku vzňatém —
 zůstaň, zůstaň, paní má!

 A já zřel, jak ohlédla se,
 plno smutku v bílém čele,
 plno, plno slzí v řase —
 A já jenom ruce spínal
 a já dál se rozpomínal —
 darmo, darmo! — jenom v dáli
 haslo světlo rozechvělé
 a já v tmě stál sám a sám.