Milá, drahá duše!
Nevím, jak bych Ti vše řekl. Hleď, neuměl jsem Ti nikdy říci do očí, jak Tě mám rád — ale chceš-li, vyčti to z těchto několika slov, kterými s radostí připisuji Ti tuto svou knihu. Jsem Ti ji dlužen, je to několik písní, vyrostlých z mého srdce — a Ty, Ty dávno rozdělila jsi se mnou to Své srdce celé. Je to jen několik květů, které tu najdeš: i z těch, které jsem natrhal tam u Vás, v těch našich lesích a zahradách, v tom ovzduší, jež bylo prohřáto láskou dobré, drahé naší mamičky — a chceš-li, i z květů těch, které mi na okno nadýchal mráz. Napsal jsem knihu svou tak, jak mi ji diktoval život, a Ty, drahá Kláro má, cítíš sama vedle záře i stín, i chlad i teplo. A najdeš-li v mých písních to, co v dobách těch i těch jsi sama dovedla vyčíst i z očí mých: stiskni mi ruku a mně to bude dosti i jako básníku i bratru.
Bohdan.
V PRAZE, v březnu 1885.
