Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/43

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


Kde jednou miloval…

Vždy člověk v myšlénkách rád zajde v místa ona,
kde jednou miloval — ó štěstí, kdo tak moh’! —
kde tiše voněl bez a plála růže vonná,
nad starým altánem kde bíle zkvétal hloh.

A zvolna je mu tak, že někdo k němu sedá
s čarovným úsměvem i v pohledu i rtech,
že v zrak ten májový své oko v touze zvedá…
a srdcem chvějivým se noří v starých snech.

On šeptá v myšlénkách vše sladká jména, slova,
jak druhdy v chvíli té, kdy ještě byl tu s ní,
kdy ještě nevěděl, co smutku život chová
a že tu každý květ svým dechem potřísní.

A pak se probouzí a v duši líto je mu,
že jako tenkráte je vše tu stejné dnes,
ten altán, lavička, ten šplíchot vodojemu,
ta bílá pěšínka i modravý ten bez.

Jen ona odešla, tak zašla pro vše věky
a nevrátí se víc a nepřijde už sem.
On hlavu pozvedá… kol ptačí nápěv měkký
a šelest perutí se chvěje nad lesem.