Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/43

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla ověřena


Kde jednou miloval…

Vždy člověk v myšlénkách rád zajde v místa ona,
 kde jednou miloval — ó štěstí, kdo tak moh’! —
 kde tiše voněl bez a plála růže vonná,
 nad starým altánem kde bíle zkvétal hloh.

 A zvolna je mu tak, že někdo k němu sedá
 s čarovným úsměvem i v pohledu i rtech,
 že v zrak ten májový své oko v touze zvedá…
 a srdcem chvějivým se noří v starých snech.

 On šeptá v myšlénkách vše sladká jména, slova,
 jak druhdy v chvíli té, kdy ještě byl tu s ní,
 kdy ještě nevěděl, co smutku život chová
 a že tu každý květ svým dechem potřísní.

 A pak se probouzí a v duši líto je mu,
 že jako tenkráte je vše tu stejné dnes,
 ten altán, lavička, ten šplíchot vodojemu,
 ta bílá pěšinka i modravý ten bez.

 Jen ona odešla, tak zašla pro vše věky
 a nevrátí se víc a nepřijde už sem.
 On hlavu pozvedá… kol ptačí nápěv měkký
 a šelest perutí se chvěje nad lesem.