přijdu?“ ptal se při odchodu Violy a patřil jí do modrého oka a skrze krystalowou hladinu až do srdce. Tam se rojily myšlenky jako družné rybičky, tiché její cnosti ležely jako perla w mušli, a w půdě rozkládala swé kořínky láska, podobajíc se růži jezerní. Proutek se pnul zhůru, ale kwět byl ještě w poupěti. Tu řeklo něco: „Probuď se!“ a ona hlawinku pozwedla a kalíšek otewřela. Tak procitla láska w srdci Violy, ana newěděla sama, že tomu tak. Když se Mladoň welmi líbě ptal, ráda-li ho uwidí, nelhala, ale laskawě naň pohlédnouc řekla, že ano. A to slowo rozplesalo duši jinochowu; umínil brzy zase do swého ráje se podíwat, ba nejraději byl by již wíce neodešel.
Přijda domů neřekl paní Burce nic o swém zjewení, ale ta to již wěděla a zuřila. Láska a outrpnost se proměnily w hněw a pomstu a kdyby možná, byli by Mladoň i Viola chwíli zahynuli. Mládenci dobíhal teprw za tři dny dwacátý rok, a ona si ho nesměla hněwem zapudit; Viola musela dříwe na půdu její wkročit, by k ní práwo měla. Ale k neštěstí se jí přece něco podařilo. Druhý den zachtělo se Viole jíti na procházku. Orel i slawík ji prowázeli, ale ona šla zamyšlena a nepozorowala ani že ji rodiče zdr-
