Král se na Bajaju obrátil, ten wšak se usmál a zatočil na patě, jakoby ukazowal, že mu pranic neschází. Když slyšely princezny, že jich wyswoboditel opět otci w boji pomohl, nerády swolily k tomu, státi se manželkami knížat, neboť se domníwaly, že by mohl přece rytíř pro některou přijíti. Owšem newěděla žádná je-li hezký, nebo ne, proto že ho w twáři newiděly, ale každá si jej malowala jako anděla.
Král byl na rozpacich, jak to má s odměnou wywésti. Každý z knížat pomáhal mu, co síla postačowala, a wšichni se we wálce statečně drželi. Komu dcery dáti? I wymyslil si jeden prostředek, kterým by wšem wyhowěl, a potom wešel ke knížatům, řka: „Přátelé milí! Já řekl, kteří nně nejwíce pomáhati budou w té wálce, těm že moje tři dcery za manželky dám. Wy ste mi ale wšickni wěrně pomáhali, a proto chci takto učinit, bych žádnému neukřiwdil. Postawíte se do řady, a moje dcery shodí s balkonu dolů každá zlaté jablko; ke komu se to jablko dokotálí, ten se stane manželem té princezny. Jste s tím spokojeni?“
Wšickni že ano. Král to oznámil princeznám, a ty s tím musely býti též spokojeny, by nenechaly otce w hanbě. Skwostně se přistrojily, každá wzala do ruky zlaté jablko, a šla na balkon, pod nímž stáli
