„Já nežádám nic jiného, než tamhle ten starý záplatowaný kabát, co na hřebíku wisí.“
„Co pak bys s takowým starým kabátem dělal, ten nech wiset; dám ti raději peněz, co chceš,“ začal čert a žiwou mocí nechtěl kabát dáti.
Ale Nesyta stál na swem, že kabát dostati musí, proto že wěrně sloužil, a čert že mu přislíbil wýsluhu, ať to je cokoliw. Co měl čert dělat, musel mu, ač dosti nerad, přece kabát s dwěma kapsama přinést.
„Abys ale wěděl, co to máš za kabát, tedy ti to powím. Kdykoliw do prawé kapsy sáhneš, i kdyby to bylo tisíckrát za den, a řekneš, ať je plna tolarů, bude plna; a kdykoliw do lewé sáhneš a řekneš, ať je plna dukátů, bude plna. Más to bohatou wýsluhu za sedm let.“
Bláhowý, za to sem ale také w pekle sloužil,“ odpowěděl Nesyta, oblékl kabát a chytil se čerta okolo krku, který ho na swět donesl, na to samé místo, odkudž ho byl prwé odnesl.
Čert na to zmizel, a Nesyta se obrátil rownou cestou k domowu.
Rodiče jeho byli ještě žiwi, jen že se jim zle wedlo. Kolikráte si již myslili, kde se asi Nesyta potlouká, jestli pak někde hladem nezemřel. Tu ho
