Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/4

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


slechlo děwčátko pastýřůw hlas, již ji chůwa neudržela, a musela s ní k wršku. Čestmír jí pletl krásné wěnečky, wodil k ní jehňátka, aneb ji weselil písněmi, jichž uměl weliké množstwí. Tu byla Swatawa ticha a poslouchala, chwílemi zase kolem něho obskakowala, hladila smědé líce, aneb otáčela černé kroužky wlasů jeho okolo růžowého prstu. Čestmír by byl pro to dítě do ohně skočil, ale nikdy se neosmělil na ně sáhnout; neboť bylo wždy w drahém kmentu a w krajkách zaobaleno; on ale jen w hrubé haleně! Než nawzdor tomu měly se děti přece wždy rády, a každodenně spolu hráwaly.

Již bylo Čestmíru dwanáct, a Swatawě osm let, tu přijde jednoho dne Swatawa na wršek, a Čestmíra nenajde; jde dál a dále, až dojde k malé chaloupce, i newí má-li do ní wejít, čili ne; ale slyšíc ze wnitř usedawý pláč, pozná Čestmíra a wběhne tam. Ubohý hoch sedí u mrtwoly swého otce.

„Proč pláčeš, můj Čestmíre? Co se ti stalo?“

„Jakž bych neplakal, wždyť mně otec umřel, a já ubohý sirotek teď nikoho wíce na swětě nemám.“

Dlouho jej Swatawa sama slzíc těšila, ale Čestmír nebyl k ukojení. Tu odešlo děwče domů, šlo k matce a wšecko jí wyprawowalo; dobrá paní poslala hned,