Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/36

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


říkáwají že člowěk wšemu přiwykne! Soběslaw po čase také zwykl, ač nepřestal toužit po swé Helence, a nepřestal wymýšlet, jak by se odtud dostal. Často mu na mysl připadlo, proč mu as Lucifer přikázal, aby k tomu stromu nechodil. I umínil si, že to na swé ženě wypátrá,

Mladá Luciferka měla swého manžela welmi ráda, ale tajemstwí mu swěřit nechtěla, wymlouwajíc se, že je newí; když ji ale Soběslaw tuze prosil, říkala aby si toho nežádal, že by to bylo k jeho zlému. Konečně to ale přece wyloudil.

„Na wršku stromu“ prawila žena, „je zlaté jablko, kdo by je utrhl a hodil za sebe, ten se octne kde by si přál.“

Soběslaw se při těch slowech twářil, jakoby mu na tom ani za mák nezáleželo, ale zatím by si rád byl zawejskl; tak ho spráwa ta potěšila. Hleděl nyní wšemožně, jak by té příležitosti použil, Jednoho dne přinesl čert do pekla welkého pána, wšecko se to běželo na něj díwat, kníže pán měl s wýslechem co dělat a Soběslaw zůstal w zahradě sám. To mu byla wěc wítaná. Jako wewerka wyleze na strom, s jedné wětwe na druhou, a než by sto napočítal, byl na wršku a držel zlaté jablko w hrsti. Nyní je hodil za sebe