„Jak si sem přišel, mládenče krásný?“ ptala se wábným hlasem Soběslawa, který byl jako u widění, že jí teprw za hodnou chwíli swou příhodu powěděti mohl.
„Tedy nemeškej, a pojď hned k mé sestře,“ prawila černooká panna, wzala Soběslawa za ruku a wedla ho k druhému zámku, který se na powědomá nám slowa též zastawil. Byl-li prwní krásný, byl druhý ještě krásnější, neboť jsa celý diamanty a perlami wykládán, jako slunce se třpytil. Ale to wšecko nebylo nic proti kráse panny, kterou spatřil Soběslaw w nejzadnějším pokoji. Po modrém rouše plynuly wlny zlatých wlasů, které stříbrným hřebenem práwě rozčesáwala. Spatříc příchozí pohledla okem modrým jak rozwilá charpa na Soběslawa a žhoucí ty střely roznítily srdce jeho jedním plamenem.
„Koho mi to přiwádíš, Judito milá?“ ptala se, a hlas její zazníwal po zlatém pokoji jak stříbrný zwon. Tu sestra Judita wšecko powídala, co jí byl Soběslaw swěřil.
„Tys mládenec smělý, a snadno si to smrtí zaplatit mohl,“ prawila princezna Helena. „Ale já ti dám dobrou radu. Náš zlý otec odebral se do jiných zemí, a dal nás tím ukrutným obrem střežit, který tobě a
