Jak mile začal pták chrápat, přišoupla se blíže a mžikem mu jedno péro z křídla wytrhla.
„Co ti napadá, babo zlořečená, že mne ze sna budíš?“ rozkřikl se pták, a wywalil na ženu oči jak ohniwé koule.
„Ach odpusť, milý pane! Já měla děsný sen a chytila se twého křídla. Zdálo se mi, že sem přišla do jednoho města, kde byl welký pláč a nářek. Ptám se proč naříkají, a tu slyším, že měli uzdrawující wodu w studni, a ta že je nyní otráwena, a kdo té wody se napije, že umřít musí. Powěz mi pak, pane, jestli byla oprawdu takowá studně na swětě?“
„Owšem že byla; ale najednou počali býti lidé w tom městě rozpustilí prostopášníci, a zapomínali bohům obětí přinášet. Bohowé se na ně rozhněwali, a za trest dali do studně jedowatého pawouka, který wodu otrawuje, a smrtný zápach kolem studně rozesílá. Kdyby se lid polepšil, bohům u studně obětowal, mohli by wodu wybrat, pawouka zabít, a pramen uzdrawující by se opět wyprýštil. Teď ale spi a dej mi pokoj.“ Na to se pták obrátil a za minutu chrápal jako prwé.
Baba na to čekala, a w malé chwilce mu opět druhé péro wyškubla.
