Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


se to w šumném letu k jeskyni přižene. Je to pták zlatohlawec; když zatřepe křídloma, slyšet to na míli cesty a šlápne-li, praskají mu pod nohou kořeny stromů, péří jeho ale jedno slunce, a hlawa nad wšechny mudrce.

„Čichám, čichám člowěčinu, koho tady máš?“ křičí na babu, wejda do jeskyně.

„Hwězdo mořská! Koho bych tu mohla míti?“ odpowí baba a jde po swé práci. Pták se upokojí, sedne a jí, co mu baba předkládá. Po chwilce ale začne zas: „Čichám, čichám člowěčinu, powěz babo, koho tu máš?“

„Jen si pomysli, pane, kdo by se k nám dostati mohl?“ Pán to rozwážil a jedl zase dále; ale když wstal a obcházel okolo krbu, začal ještě hřmotněji: „Čichám, čichám člowěčinu, powěz babo, koho tu máš, sice bude zle?“

„Panáčku, panáčku, jak si jen můžeš pomyslit, že bych tu někoho přechowala, wždyť twé oko každého na dwě míle třeba w nejtmawější noci wyslídí. Ale měl si asi dnes chutnou pečínku, a ta ti posud nosem čpí“

Chwíli ještě pták čmuchal, hledal, ale potom šel přece na hnízdo. Baba ulehla wedle něho, ale nespala.