A když jednou stromy opět oděly se čerstvou zelení, byl král oné země v lese na honu a pronásledoval laň, která před ním prchla do houští, kdež mu z očí zmizela. Král proniknul křovím a octnul se pojednou na mýtině. Tam spatřil v trávě klečící překrásné děvče, jehož zlaté vlasy celé je jako pláštěm přikrývaly.
Král stanul mlčky a pln úžasu pohlížel na děvče a potom přiblíživ se k němu řekl:
„Kdo jsi a proč tu dlíš v této samotě?“
Ale děvče nedalo mu odpovědi, neboť nemělo řeči.
I řekl mu opět král:
„Pojď se mnou na můj zámek!“
A děvče kývlo lehce hlavou.
Vzal ji tedy král k sobě na koně a odvedl ji sebou na královský zámek, kázal ji ušíti krásné šaty a dal ji všeho v hojnosti. A jakkoliv dívka mluviti nemohla, byla přec tak sličná a roztomilá, že si ji král ze srdce zamiloval a brzy s ní se oženil.
Uplynul asi rok a královna porodila synáčka. A tu noc na to, když samotna ležela ve svém loži, zjevila se jí Panna Maria a řekla jí:
„Povíš-li mi pravdu a přiznáš se, že jsi byla v zapovězených dveřích, otevru tvá ústa a vrátím ti řeč; setrváš-li však ve svém hříchu a tvrdošijně budeš zapírati, vezmu sebou tvoje novorozené dítě.“
Tu byla královně vrácena řeč, ona však pravila:
„Nikoliv, nebyla jsem v zapovězených dveřích.“
Tu vzala jí Panna Maria její novorozeně z náručí a zmizela s ním.
A když druhého dne nebylo dítko k nalezení, reptali lidé, že královna jest lidožroutka a utratila svoje vlastní dítko. Ona to slyšela, ale nemohla ničeho říci, neboť neměla řeči, ale král tomu nevěřil, neboť ji velmi miloval.
