„Neotevřela,“ řeklo děvče.
Tu položila ruku svou na její srdce a cítila, kterak hlasitě bušilo a brzy poznala, že děvče zákazu jejího neposlechlo a dvéře otevřelo. A řekla mu ještě jednou:
„Vskutku jsi toho tedy neučinila?“
„Neučinila,“ řeklo děvče po druhé.
Nyní zpozorovala Panna Maria též prst děvčete, který se byl dotknutím nebeského plamene ozlatil, viděla tedy, že děvče zhřešilo a řekla po třetí:
„Neučinila jsi toho?“
„Neučinila,“ řeklo děvče po třetí.
Řekla tedy Panna Maria:
„Ty jsi mě neuposlechla a ještě jsi k tomu lhala, nejsi tedy hodna, abys déle v nebi zůstala.“
Ihned upadlo děvče v hluboký spánek a když opět procitlo, leželo na zemi uprostřed pouště. Chtělo volati, ale bylo němé a hlásku nemohlo ze sebe vypraviti. Vyskočilo ze země a chtělo utéci odtud, ale kamkoli se obrátilo, všude narazilo na hustou trnitou ohradu, jíž nebylo možno proniknouti. V této poušti, v níž byla uzavřena, stál starý, dutý strom, a ten byl dívce příbytkem. Do něho zalezla, a když byla noc tam přespala, a když bouře nastala a liják, v něm se ukrývala. Ale byl to krušný život, a kdykoliv sobě vzpomněla na tu krásu v nebi a jak andělíčkové s ní hrávali, tu hořce plakávala.
Kořínky a jahody byly její jedinou potravou, kterou sobě vyhledávala, pokud to ohrada dovolila.
Na podzim sbírávala spadlé oříšky a listí a nosila je sobě do dutiny, ořechy byly v zimě její potravou a když napadlo sněhu a mrazy uhodily, zalezla jako ubohé zvířátko do toho listí, aby nezmrzla. Jakmile opět slunce teple vysvítilo, vyšla dívka ze stromu a usadila se venku a její dlouhé vlasy splývaly jí po těle jako plášť. Tak sedávala rok po roce a pocítila bídu a útrapy světa.
