Maria odešla jala se prohlížeti dvanácte bytů nebeské říše a každého dne otevřelo jeden z nich, až bylo se všemi dvanácti hotovo. V každém sále seděl jeden apoštol a kolem něho bylo plno lesku a záře a děvče bylo plno radosti nad touto nádherou a velebnosti a také andělíčkové, kteří dívku provázeli, radovali se s ní.
A nyní zbývaly již jen třinácté dvéře a děvče bylo velmi zvědavo, co za těmito dveřmi se skrývá a řeklo jednomu z andělíčků:
„Neotevru je docela, ani nevejdu do vnitř, jen je trochu pootevru, abych skulinou mohla tam trochu nakouknouti.“
„Ach nikoliv,“ řekl anděl, „to by byl hřích; Panna Maria to zakázala, a lehce by se to mohlo státi tvým neštěstím.“
Děvčátko tedy mlčelo, ale zvědavost v jeho srdci nemlčela, nýbrž stále se ozývala a ji trápila a pokoje nepřála. A když jedenkráte všichni andělé odešli, řeklo si děvče:
„Nyní jsem samotna doma a mohu se tam podívati a nikdo o tom nezví, že jsem to učinila.“
Vyhledala tedy onen klíček a jak jej v ruce měla, vstrčila jej též do zámku a jak jej tam strčila, také otočila. Tu rozlítly se dvéře a děvče vidělo tam v záři a lesku svatou Trojici. Děvče stanulo na chvíli a s úžasem na vše pohlíželo, potom dotklo se prstem té záře a hned se jí prst ozlatil. Tu pojala děvče velká úzkost, rychle bouchlo dveřmi a uteklo. Ale strach je nyní neopouštěl, ať cokoliv dělalo, a srdéčko mu tlouklo stále a stále a neutichalo; a také zlato zůstalo mu na prstu a nebylo lze je smýti, ani ničím seškrábati.
Brzy potom vrátila se Panna Maria ze své cesty. Zavolala k sobě děvče a žádala od něho zpět klíče od nebeských pokojů. Když děvče odevzdávalo svazek klíčů, pohlédla mu Panna Maria do očí a řekla:
„Neotevřela jsi také ty třinácté dvéře?“
